Francouzské pohádky

V roce 1697 napsal významný estetik abé Dubos filozofovi a kritikovi Pierru Baylovi: "Pokud jde o knihy, naše století velmi zdětinštělo - vyžaduje pohádky, bajky, romány, báchorky." Ve Francii konce 17. století, v období vrcholných projevů francouzského klasicismu a na pozadí urputných bojů mezi Starými a Moderními (k jejichž účastníkům patřil právě Perrault) se klasická pohádka rozývíjí jako oddechový žánr a její úspěch je zprvu podmíněn módou tzv. příběhů o vílách. Francouzské pohádky se tak liší od "národních" pohádek např. slovanských, neboť vznikají především v mondénní vybrané společnosti a nesou pečeť jejích mravů a zájmů. Mezi množstvím salónních vypravěčů té doby však byli i skuteční spisovatelé, kteří se dokázali inspirovat lidovou slovesností, seznámili s ní "vyšší kruhy" a zachytili ji v literatuře. 

Na Perraulta v mnohém navazuje paní DAulnoy (1650-1705), baronka, které vedla v Paříži honosný literární salón.